"Od nejranějších let jsem viděl propast mezi myšlenkou a jejím vyjádřením. Bohužel jsem nikdy nebyl schopen uspokojit svou duši: nikdy jsem nedokázal přenést na papír své představy."
Beethoven

REKLAMY, PŘIPOMÍNKY, ODPOVĚDI, VZKAZY - ZDE


PROJEKTY



Bloguji už nehorázně dlouho a za tu dobu jsem napsala plno příspěvků. Vybrala jsem zlomek těch, které považuji za lepší a které mě vystihují. Seznamte se se mnou skrze psaný text:

X X X X X X X X X X X X X X X X X X X X X

***

Umírání není in

13. června 2016 v 22:14 | Naoki-Keiko |  TT
Nevěděla jsem jak téma pojmout, dokud jsem byla v blízkosti procesu zvaném umírání. Když tento cyklus dosáhl jediného logického konce, naznala jsem, že se to najednou, jak mávnutím proutku, dá zformulovat lépe.

Smrt se dnes nepovažuje za téma hodné k jednání. Dokazuje to už přístup v nemocnicích, kdy dozírající lékaři nad smrtelně nemocnými v posledním stádiu, dělají pomocí povzbuzujících dávek, vše proto aby pacient (nedej bože!) neumřel zrovna při jejich šichtě. A tak předají takovou živolu dalšímu kolegovi s nachystanou stříkačkou plnou stimulantů. Co by na to řekli lidi, kdyby náhodou ten dědek/babka umřel/a. Docela si přeju aby tyto lékaře ve snech pronásledoval Hippokrates i se svou přísahou. On to není jen pár žvástů, mají nějaký smysl… Mimochodem, až vám bude někdo doma umírat, raději jej vyhoďte na ulici než abyste jej dali do nemocnice. Za tu ulici vás prokleje míň než za nemocniční zařízení.

Dalším faktorem, krom strádajících hospiců (to je taková konečná zastávka v ošetřujících zařízeních) je i pomalé zavádění úřadu koronera v naších krajích. Koroner je státní úředník jehož hlavní starostí je objíždět mrtvé pacienty a starat se o jejich záležitosti (identifikace, ohledání, potvrzení o úmrtí a další věci se kterými si mnohdy nevíme z pohledu práva, ale i etiky rady). Mají ho běžně zavedeného v anglosaských zemích, ale na nás je to asi moc drahé. Z toho důvodu byla zkosena i legislativa, kde vyhlášku o postupu při úmrtí a pohřebnictví, nahradila jiná "o zdravotních službách", abychom se vyhnuli tomu ošemetnému "úmrtí a pohřebnictví" nazveme to raději "zdravotní služby", které jsou pro potřebné zdraví. Potřebují mrtví zdraví?


Ačkoliv to vypadá že věda právo se vyhrabalo z tmářství, opět do něj začíná upadat. Umírání a smrt je pro nás tím největším strašákem a tak jej pomocí vědy musíme oddalovat aby náhodou nepřišlo a právo nám zajistí, že oficiálně umíraní a smrt existovat v legislativě nebude.


Víc než ze smrti máme strach z umírání. Smrt je totiž nárazová situace, přijde, je humbuk v podobě ohledávání, společenských událostí (pohřeb), někdy i vyšetřování a pak přijde útlum. Na událost (úmrtí) se zapomene a už se na něj možná nevzpomene, jen na hřbitově o Vánocích, a to jenom možná.

Ale umíraní je úplně něco jiného. Dává o sobě vědět v otaznících. Jak dlouho ještě? Dokdy to bude trvat? Umírání nás rádo nutí pokládat si otázky v časovém způsobu. Dost také tlačí na etiku. Nutí nás se vrtat v ošemetných otázkách, kdy je smrt vlastní tím nejlepším východiskem.

Nikdy nevíme, jak může umírání dlouho trvat. Budou to hodiny, dny, měsíce, roky anebo pouhé vteřiny, když padáme pod vlak? Vše záleží na čase, čím člověk umírá dýl, tím míň je to společnosti s její konvenci, po chuti.


Jak se ke smrti a především umírání staví vědění lidské společnosti je dost smutné. O to smutnější je, jak se k nim staví společnost samotná. Má tendenci eliminovat tuto "anomálii" ve svých zavedených kolejích, způsobem dost nechutným. Buď se snaží umírajícího "zachránit od smrti" způsoby popisované výše anebo, pokud není umírající vydán do péče institucí a zůstane s rodinou, ztížit takovému společenství spojenému i nespojenému krví, žití v občanském zřízení (zaměstnanci vás neradi pouští dřív domů, doktoři se chovají jako bohové, nekonečné čekaní na všemožných úřadech i v ordinacích). Rodina, která se rozhodne si svého bližního nechat u sebe a uchránit jej v posledních dnech před touto mašinérií, se dává do boje s Goliášem. Na vítězství může zapomenout. Pokud bude mít štěstí, uhraje to na remízu. Jediný dobrý výsledek je, že umírající umře v klidu doma. Teprve potom se mohou úřady pustit do pozůstalých v podobě nekonečného papírování (vrácení pasu, občanského průkazu, dalších dokladů zesnulého, dědické řízení a mnoho dalšího…)


My jsme se do toho boje pustili. Jestliže žijete ve vícegenerační rodině, víte co to je umírání v rodině anebo to zákonitě brzy poznáte na vlastní kůži. Na ty nejstarší jednou prostě řada dojít musí. Ve zkratce, oba prarodiče odešli ze světa v rozmezí půlroku. Mohlo ty být horší- a kdyby vyšší síly chtěly, mohlo to dopadnout i šetrněji. Nu což, stalo se. Ve zkratce to bylo potýkání se s:

-s doktory (a jejich hraní si na bohy alá všechny nechat naživu za každou cenu)
-se sestrami (a jejich hraní si na římské obecenstvo v koloseu, palec nahoru-dolů aneb "jen v mých rukou je něčí život)
-s nemocnicemi (a jejich nekonečnými čekáními na doktory- bohy ve společnosti sester-"vševidoucích". PS. Nejhorší jsou interny)
-s úřady (řídící se podle přesných bodíků legislativy, nechápajících, že realita funguje trochu jinak)
-s pojišťovnami (a nároky na různé úlevy, na které přeci nemocní poplatníci nemají právo)
- s domácím hospicem (a vševidoucí doktorkou a chápavými sestrami- výjimka)
-s okolní rodinou (která to neměla denně na talíři a nechápala)
-s okolím
-se sebou samými a přijmutím holé reality


Zdá se, že jsou lidé bezcitná stvoření, ale ona umí cítit. Mají dokonalou intuici na to, že vycítí, že ve vaší blízkosti někdo umírá a nesmíří se s tím, že to zvládáte se zdviženou hlavou. A proto udělají vše proto, aby vás potopili.

Jsem racionální, dost chladný, soukromí si přísně střežící jedinec, INTJ. Ale i tento bezcitný charakterní typ ze sebe ve stresujících situacích vydává nějaké symptomy. A asi si jich všiml pedagogický kolektiv:


"Hele, "N", bývala jsi nějaká veselejší, co ti zase je?"
Zase? Jak zase? Copak každýmu lezu se svými problémy do zadku? Vždycky jsem byla taková vážná, už odmalička. Méně komunikativní mezi lidmi, kteří jsou mi cizí. Jsem dospívající, občas se pohádám s matkou, rozezlím se s kamarádkou, rozejdu s klukem, dostanu menstruaci a před pár měsíci mi někdo umřel v rodině a další umírá. Nemám potřebu být veselá. Nestrkávám vám to ale pod nos. Dejte mi pokoj. Svoje povinnosti zvládám na jedničku.


"Můžeš mi laskavě říct, proč se "vyhýbáš" kolektivu a proč se na všechny mračíš?"
Nikomu se nevyhýbám. Jsou to jen spolužáci, ne moje rodina. Nepotřebuju s nimi trávit víc času než je potřeba. Mám vlastní život. Nežijeme v socialismu, kde jeden za všechny…. a co se týče mračení, je to přirozená grimasa. Na úsměv se musí napínat svaly. Vlastně to není ani mračení… a to se nemůžu tvářit jak chci? Nejsem žádná panenka.


Podobné a ještě irelevantnější otázky mě pronásledovaly dost dlouho. Vlastně ten půlrok, kdy trvalo to umírání. Ovšem lidská rozhozenost z tohoto stavu se dá použít i ve vlastní prospěch. Pokud jste diplomaticky schopní a máte to v sobě, můžete si dost pomoci, můžete si ulehčit od nesmyslných povinností, které vám hází život do cesty. Stačí si najít vhodný objekt a nastínit mu svou situaci s cílem, aby se trochu do vás vžil- ovšem v tom emocionálnějším duchu, než vy, sami prožíváte. Několikrát jsem téhle své slabosti využila, abych si pomohla. Ale vždy to bylo v rámci udržení si zdravého rozumu a nezbytného kroku k jeho uchování.

A co vám přinese pohled na umírání? Žila jsem s umíráním natolik dlouho a natolik krátce, že to se mnou něco udělalo, ale zároveň utvrdilo v tolika zavedených vzorcích chování, že to ani nedokážu popsat. Ale pro morálkou "prosycenou" společnost je dost "nelidské" říct, že s koncem umírání (smrtí) přichází něco jako duševní klid, úleva.

Nemusíte se stresovat, že ta smrt přijde. Tiše jsem se po celé měsíce děsila toho, že k tomu člověku přistoupím a on už nebude dýchat. Nakonec jsem tuto část prospala. A když mi řekli, že už je po všem, jen jsem přikývla a vrátila se zpátky do postele, absolutně klidná, plánující, jak jen skloubí pohřeb, školní povinnosti a mnoho dalšího. Ta úleva mi vehnala novou sílů do žil. Takovou zvláštní sílu, smutnou sílu, ale dost užitečnou. Všechno co teď dělám má nějaký smysl. Třeba takhle vypadá vstup do nové etapy života.


Mnoho lidí, bez patřičného vzdělání nebo mimo styk se zdravotním personálem ani neví, co má dělat, když mu někdo zhasne a on to musí řešit. Měla jsem nějakou představu, kdybych u toho byla sama samotinká, ale posichrovala jsem si to dotazem na tuhle službu . Mimochodem, je to super služba, může člověku ulehčit hodně práce. Hezky ji využívejte, aby ji nadále stát dotoval…. Ptejte se knihovny ;)

Poznámka na okraj:
-nenapadlo mě, že se tak bezvýznamný článek dostane na titulku blogu. Nevím, jestli to mělo mít nějaký bulvární ráz nebo co, jen se vždycky divím, že se tam vždycky dostávají články, které se dotýkají mého života, ale co
-na obranu proti některým komentářům (vysvětlení), já si doktorů vážím. Dokonce v rámci našeho případu se našli takoví, kteří udělali víc než museli a za to klobouk dolů. Neházím lékaře do jednoho pytle a je mi jasné, že je to pro ně práce a nemohou si to prožívat jinak by to dělat nemohli (přehnanou emocionalitu také nemusím). Jen píšu s čím negativním jsme se ale také setkali. Jistě, je to práce, ale medicína není v humanitních vědách zařazena jen tak pro nic za nic- některým doktorům vážně chyběla (mírně řečeno) empatie, která je pro jejich profesi nepostradatelná, aby byli opravdoví profesionálové.
- o nemyslnosti byrokracie jsem také zpravena, že všichni se řídí dle nějakých směrnic a nařízení. Zmáknuté to opravdu nemáme
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 naoki-keiko naoki-keiko | Web | 13. června 2016 v 22:21 | Reagovat

Pár slov na závěr. Nemyslím si, že bych nějak moc odkrývala ze svého soukromí. Navíc, nevím, proč bych si měla pro sebe nechávat, jaké poměry se mezi námi dějí, když někdo umírá.
Na rozdíl od alchymie toužící najít kámen mudrců, která si říká medicína, jsem smířená s tím, že na konci života je smrt. Naše tělo je stroj. S každým nádechem a výdechem se opotřebovává. Jednou... exkne. Člověk má samozřejmě právo bojovat o svůj život, dnes má k tomu mnoho prostředků. Ale je to jako když pračlověk po střetu s vlkem měl šanci na pár let života. Těžko ale se srážkou s medvědem. Dnes máme možnost se dožít požehnaného věku. Ale za stářím nás čeká pokročilé stáří a pokud přežijeme i je, ta smrt nás doběhne stejně.

2 Terez Terez | Web | 13. června 2016 v 23:12 | Reagovat

Super článek :-P

3 stuprum stuprum | Web | 14. června 2016 v 1:34 | Reagovat

Měla bys vědět, že mračení vyžaduje zapojit zhruba o 30 svalů víc než usměv. :)

Jinak povedené resumé. Chcípat se má v tichosti a o samotě. :D

4 Fredy Fredy | Web | 14. června 2016 v 13:51 | Reagovat

je dobré vědět...jinak hezký článek :-)  ;-)

5 Cíťa Cíťa | Web | 14. června 2016 v 19:28 | Reagovat

moje praprababička taky umírala hodně dlouho, v domě důchodců se k ní chovali hrozně. nikdy se nechci dožít pokročilého věku. je to jen zbytečné prodlužování

6 naoki-keiko naoki-keiko | Web | 15. června 2016 v 20:34 | Reagovat

[3]: Tak máš mračení a "mračení", když se neusmíváš už to může být pro někoho, že se mračíš i když jsi v neutrální grimase ;)

7 Jindra Jindra | Web | 17. června 2016 v 11:46 | Reagovat

Mně s neutrální grimasou říkají, že vypadám, jako kdybych chtěl někoho zabít. Každopádně obličej není jen pusa a nejvíc dělají oči. Člověk se i může smát, ale oči pozornějším všechno prozradí.

Každopádně charakter INTJ není bez emocí, jenom je k nim podezřívavý, neumí s nimi přirozeně moc pracovat, jakkoliv má silné emoční prožitky, nevyjadřuje je, ale může se naučit s nimi pracovat a potká-li vhodného životního partnera, který mu s tím pomůže, třeba je i vyjadřovat velmi dobře, přijímat je a co je ještě lepší: velmi rychle je analysovat a racionalisovat, čili řešit. Rozhodně není ideálem stát se robotem. :-))

Ve zdravotnictví záleží, jestli máš štěstí a na koho narazíš. Někde je to hrozný, jinde lepší, liší se nemocnice od nemocnice. Máme v rodině zdravotní sestru, takže to si vždycky poslechnu historky. Nejděsivější samozřejmě byly, když se týkaly babičky a jejího putování po nemocnicích a zařízeních, kam já jsem se dostal méně často.

Na závěr popřeji brzké vyrovnání se se smrtí blízkých osob. Je důležité to nepodcenit a najít si nějaký čas, kdy to člověk zpracuje. Ale to asi nosím dříví do lesa.

8 Lady de Vampire Victoria Lady de Vampire Victoria | Web | 18. června 2016 v 5:10 | Reagovat

ale já bych byla raději mrtvá, než maniodepresivní

9 Miloš Miloš | Web | 19. června 2016 v 17:15 | Reagovat

My jsem zažili dlouhodobé odcházení tchána, byl prolezlý nemocemi - rakovina prostaty, ledvinové kameny a nakonec se k tomu ještě přidalo rozpad obratlů páteře, že se stal ležícím pacientem.
Dojížděli jsem za ním několikrát týdně 40 km, dokud ještě stál, ale protože pracujeme, pak byl i s tchyní (ta trpí Alzheimerovou nemocí) v domově s pečovatelskou službou a pak v nemocnici. Návštěvy nemocnice byly depresivní, přišlo mně to, že by se tam nejradši všech hned zbavili, neustále bylo otevřené okno, snad aby pacienti dostali zápal plic a rychle zemřeli, když jeden umíral a řekl jsem to setře, která seděla v kanceláři, byla naštvaná, že zase otravuje. Tchán tam zemřel také dost rychle.

Souhlasím s tebou - umírání je mnohem horší než smrt, ta je spíš vysvobozením.

10 I am Jane I am Jane | Web | 29. července 2016 v 14:08 | Reagovat

[9]: To je hrozný O_O :-( tvá poslední věta mluví za vše!!!

11 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 29. července 2016 v 14:43 | Reagovat

Smrt je nevyhnutelná.
Umírání vlastně taky.
A konečné jednání s úřady je další nevyhnutelné zlo.
Třeba když kamarádka chtěla zrušit zesnulému dědečkovi předplatné denního tisku a úřednice za přepážkou chtěla za každou cenu novou adresu.
Po hodině hádání se kamarádka naštvala a vepsala tam adresu krematoria...
Někteří doktoři jsou úžasní a někteří ne. Stejně tak sestry. A stejně tak i úředníci.
Doufám, že až přijde čas, já kápnu na ty správné.
Mám celý život neskutečnou kliku, tak možná jo. A nebo se moje štěstí na poslední chvíli totálně vyčerpá a já chytnu ty nejhorší :-)

12 Šíryen Šíryen | E-mail | Web | 29. července 2016 v 15:49 | Reagovat

Ehh,… první odstavec moc nedávám. Není to volba lékařů, udržovat takovou bytost při životě. Proč by je měl někdo pronásledovat?!
A ta přísaha se již údajně neskládá.
Moc děkuji za radu s vyhazováním na ulici.
Hm, vlastně to celé nějak nedávám.

13 Amia Amia | E-mail | Web | 29. července 2016 v 16:00 | Reagovat

Že se společnost umírání vyhýbá, je jasné. A je to špatně.

Je mi líto tvé ztráty. Nechci nijak znevažovat události.

Minimálně doktorům ale, podle mě, křivdíš. Třeba to ,,za každou cenu chtěj zachránit život, hlavně aby neumřel během jejich služby" a údajným odporování Hippokratově přísaze. Ta přitom říká ,,Nepodám nikomu smrtící prostředek, ani kdyby mne o to kdokoli požádal, a nikomu také nebudu radit (jak zemřít)".
Zachránit život ať to stojí, co to stojí, je přece naprosto v souladu s Hippokratovou přísahou. Eutanazii a lepší/špatnou službu teď vynechme, přísaha říká ,,udrž naživu".
V čem se chovají jako bohové? Že se vás snaží přesvědčit, abyste stařečky dali do nemocnice? Nebo že sestry nedůvěřují vašim schopnostem se dobře postarat? Jsou tak učení a mnoho lidí se opravdu nedokáže správně postarat.
Úředníci chápou, že realita může fungovat jinak, jako lidi to určitě min. jednou taky zažili. Ale opět, nemůžou nic dělat.

Nechám toho, promiň. Máš velkou pravdu se strachem společnosti ze smrti a ze zbytečných problémů, které si z toho děláme.

Je mi líto ztráty vaší rodiny. Snad se z brzo dostaneš z pochmurna.

14 Michio Michio | 29. července 2016 v 17:16 | Reagovat

Strach ze smrti jako takové hodně ovlivňuje filozofie/náboženství člověka. Strach z umírání je přirozený, protože umírání není bezbolestný proces. Je pravda, že je smrt tabu a neradi o ní lidé mluví, ale myslím si, že je to přirozené. Otázkou je, jak na ni reagují, když se s ní setkají.

Je mi líto, co se ti stalo a přeji ti co nejvyšší stupeň smíření se s tím.

Vím jaké je to žít s umírajícím člověkem. Děda měl rakovinu a poslední týdny životy strávil u nás doma, kde jsme se o něj starali. Je to už pár let a není to tak, že by to přebolelo, ale už to nebolí tolik. Pamatuji si, že když k nám došli lékaři už jen kvůli "papíru", tak jsem namísto smutku cítila neskutečnou zlost a i jako student zdravotnictví jsem měla chuť ty chlapíky vyhodit ven, aby nám dali pokoj.
Na druhou stranu - absolvovala jsem praxi v nemocnici, kde jsem nejedno úmrtí zažila, praxe v hospicu, kde se kolem smrti točilo vše (překvapivě mě až tahle praxe pomohla vyrovnat se s úmrtím dědy) a ani v domově pro seniory jsem tomu neunikla. A dostala jsem se i do pozice toho, kdo musí být při oznámení skutečnosti rodině - bez ohledu na to, jak jsem se snažila být citlivá a jemná, tak jsem nikdy neunikla alespoň jednomu členu, který by si na mě nesmysl se zanedbáním péče a naprosto nelidským přístupem k pozůstalým. Lidé reagují různě a úkolem toho na druhé straně je zůstat profesionálem, protože v takové roli je. Je to zvláštní a může to znít opravdu nehezky, ale kdybych měla brečet za každého člověka, který zemřel během mé praxe, tak bych se z toho asi psychicky zhroutila. Takže snad....nejsou všichni lékaři bezcitní a špatní, ačkoliv připouštím, že umřít v nemocnici není žádná výhra, protože naše zdravotnictví má v tomhle nedostatky. Ale ono to není jednoduchá situace, kterou lze vyřešit pomocí jedné strategie...

Ještě jednou upřímnou soustrast

15 RaTTvs. RaTTvs. | Web | 29. července 2016 v 18:20 | Reagovat

Stejně jako smrt se za zdi nemocnic schovává i narození. Při něm je to v podstatě stejný. Problém je chtít doma umřít i porodit. Asi je to pro obyčejnýho člověka moc těžký a nepřirozený a sám to nezvládne. Ještěže máme ty doktory - bohy. :)

16 Anna Anna | E-mail | 29. července 2016 v 20:47 | Reagovat

Se spoustou věcí v tomhle článku souhlasím, ale s jednou se fakt nesmířím - na smrt jako na událost se nezapomíná. Pokud člověk zemře náhle, celá ta část smiřování před smrtí se přesune za ni. Tak nějak koncentrovaně. A to taky samo nezmizí.
Taky mi to náhlý přijde pro daného člověka lepší, ale je to o to větší šok pro okolí.
Takhle náhle jsem našla před několika měsíci dědečka. Týden předtím opravoval auto, den předtím byl na ochutnávce a cvičil, takže to fakt nikdo nečekal. A najít někoho, kdo ti přišel živej víc než spousta mnohem mladších lidí nebo se o tom dozvědět, se nedá zapomenout.
Možná to jako INFJ rozpatlávám víc, co se týče emocí, ale tohle je zrovna záležitost, u který jsou emoce na místě.

17 queen6 queen6 | E-mail | Web | 29. července 2016 v 21:43 | Reagovat

Na jednu stranu s autorkou souhlasím. Těžce nemocné a umírající lidi(nejen staré) by měla společnost nechat důstojně zemřít, místo toho, aby je udržovala za každou cenu naživu.
Ve světle své nedávné zkušenosti při pobytu v nemocnici se zlomeninou mi tento názor nikdo nevymluví. Na pokoj, ve kterém jsem ležel, přivezli jednoho dne pána starého něco přes devadesát let se zlomeninou krčku. Problém byl však v tom, že zároveň trpěl vážnou stařeckou demencí a mozek měl doslova "na kaši"
Celé dny si pořád něco mumlal. Chvílemi mluvil potichu, chvílemi skoro křičel, sprostě nadával ošetřujícímu personálu a pořád se pokoušel dostat se z postele.
Sestry u nás byly každých několik minut, jelikož ho ostatní nemocní (konkrétně já) museli hlídat, aby si nezpůsobil další zranění nebo si nezlomil vaz, když prostrkával hlavu skrz tyče postelové zábrany. Byl to psychický horor, jak pro nás, tak pro personál, který měl na starost celé oddělení a potřebovali jej i jiní pacienti.
Na stranu druhou však s článkem souhlasit nemohu, jelikož lékaři a sestry nic jiného, než to, co je jim zde vyčítáno, dělat ani nemohou a s „hraním“ si na bohy to nemá absolutně nic společného. Nutí je k tomu zákonodárná moc, a pokud ji nerespektují, jsou považováni za vrahy a taháni po soudech. Stačí si vzpomenout na nejmenovanou zdravotní sestru, jejíž případ byl ještě poměrně nedávno doslova všude.

18 Otavínka Otavínka | Web | 30. července 2016 v 10:23 | Reagovat

Děkuji za moc hezký článek. Ne, že by byla smrt hezké téma, ale nechtěla bych skončit s čekáním na smrt v nemocnici. A to proto, že bývám v nemocnici v poslední době často a to odcházení není nic hezkého. Minulý týden mi zemřel bratránek. Zčista jasna. nebyl nějak nemocný, sedl si pod hrušeň a když ho volali k obědu, tak už byl na mráčku. Pro pozůstalé šok, ale jinak pro něj pohoda, klídek.

19 Kejta Kejta | Web | 30. července 2016 v 16:05 | Reagovat

[8]: přesně tak....

20 ČAPILO ČAPILO | Web | 31. července 2016 v 12:50 | Reagovat

Dobrý den. Jsem mutant z planety Sheredos. Jsem zoufalý kus hovna, který nikdy nic nedokázal, nikdy neměl kamarády, ani holku. Jsem ten nejpanicovatější panic ze všech paniců. Potřebuji, aby se někdo podíval na mé stránky. Abych měl alespoň nějakou návštěvnost a abych si připadal, jako že jsem alespoň něco v tom svém životě dokázal. Pokud mi někdo v komentáři polituje moji těžkou situaci, tak tím lépe!
Sice je to reklama, ale alespoň jsem upřímnej ne? A to se cení! Taky bych mohl předstírat, že ve skutečnosti chci jen okomentovat nějaký článek a pak někam "nenápadně" podstrčit odkaz na svůj blogís.

21 Eliss Eliss | Web | 31. července 2016 v 13:57 | Reagovat

Hezky napsáno, moje známá dělala na LDN a na jednom pánovi, který už umíral, zkoušeli operace, které mu už nemohli pomoct, jenom ho o to více dosrali a připravili o jeho důstojnost...

22 stuprum stuprum | Web | 1. srpna 2016 v 1:10 | Reagovat

Medici jen berou astronomické platy a na pacienty zvysoka kálí! Asi ne všichni, ale téměř všichni! :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama