"Od nejranějších let jsem viděl propast mezi myšlenkou a jejím vyjádřením. Bohužel jsem nikdy nebyl schopen uspokojit svou duši: nikdy jsem nedokázal přenést na papír své představy."
Beethoven

REKLAMY, PŘIPOMÍNKY, ODPOVĚDI, VZKAZY - ZDE


PROJEKTY



Bloguji už nehorázně dlouho a za tu dobu jsem napsala plno příspěvků. Vybrala jsem zlomek těch, které považuji za lepší a které mě vystihují. Seznamte se se mnou skrze psaný text:

X X X X X X X X X X X X X X X X X X X X X

***

Falešný úsměv aneb střežím si své soukromí.

4. července 2016 v 18:10 | Naoki-Keiko |  TT
Jsem typ komunikativního introverta, který má ale jistou averzi ke svěřování se odkrývání svému okolí svůj vlastní život. Takhle se to se mnou táhne odjakživa. Vše mělo svůj level utajení. Ve školce jsem nevykládala svým kamarádkám, jak mám bohatou fantazii a jak si vyhraju s jistým souborem hraček hodiny, dny, týdny, měsíce a pak to celý smetu do bedny a od znova. Dalším levelem utajení byly kresby. Zprvu (třetí-čtvrtý rok života), to bylo dobrý, všem jsem to ukazovala, všem jsem kreslila obrázky na zakázku. Později jsem si uvědomila, že tomu něco chybí. Jako by se ve mně probudil ten perfekcionista a do patnácti let nikdo nesměl vidět jedinou moji kresbu(a pak jsem přestala kreslit). Protože to bylo nedokonalé, špatné a hlavně- osobní. Kreslila jsem komiksy o tisících scénách, měsíce práce. Psala příběhy s encyklopediemi historie, aby to dávalo hlavu a patu, měsíce práce. Ale bylo to moje a nikdo do toho nesměl. Jenže to stále není faleš o které píšu, to je jen skromnost a stydlivost. Nepřístupnost.


Tématem týdne je "Falešný úsměv". Je pondělí a tak se zatím vyrojilo jenom pár článků. Nejsou úplně zcestné, ale objevuje se tu hlavní proud náctiletých děvčátek, jak jsou utlačované, jak musí nosit masku a jak se strašlivě trápí. A brzy se tu objeví rebelující články o konzumní společnosti a přetvářce a o tom, jak máme postavit barikády svobodného projevu a emocí a nedat se strhnout mainstreamem, který ubíjí kreativitu.


Těmto lidem závidím, falešný úsměv je jejich přirozeností. Narodili se s ním a jejich osobnost čekala jen na spouštěč, aby si tu masku nasadili. Jediná příhoda ve školce nebo ještě doma jim automaticky nastavila falešný úsměv a do konce života se už nebudou trápit. Jediné, co je bude strašit, bude právě tento pojem, který tak neatraktivně zní. Tak zákeřně.


Člověkovo místo ve společnosti určuje mnoho faktorů- kolik má sourozenců, jeho pořadí, vztahy v rodině, duševní dysfunkce, fyzické dysfunkce, okolí, politika ve světě, možná i nějaká vyšší prozřetelnost. A tak jsem se na svět dostala bez falešné masky. A když nastal první pád, nemohla jsem si ji nasadit, protože jsem ji neměla. A tak jsem začala racionálně myslet. A to bylo předurčení k dalším pádům. A po nějaké době, toho racionálního myšlení, mi došlo, že by bylo fajn si pořídit nějaký štít, protože se jinak neochráním. Ochranu dat jsem nepotřebovala, i ti, kteří se se mnou bavili, nic nevěděli, Možná, proto, že jim to inteligence nedovolovala to pochopit a tak nebylo třeba plýtvat slovy. Věděla jsem, že chovat se jako ostatní holčičky nedokážu, že je tam brána, díky které nezapadnu. A tak jsem na to musela jinak. A stálo mě to plno let tvrdé práce. Vypracovala jsem si loajální a neutrální, na zdání neškodný postoj vůči společnosti ve které jsem se pohybovala. Nešlo se dostat na její výsluní. S osobností, kterou mám je to v některých částech společnosti, nemožné. A tak jsem se dokopala do dalšího postupu. Na střední školu, kde se stavidla falše trochu uvolnila.

Nikdy ne docela jsem se falše už potom nezbavila, mám ji v záloze pro stavy potřebné takového chování a ti, kteří mi budou vytýkat, jak jsem měla zůstat sama sebou, nic nepochopí, protože já sama sebou zůstala. Alespoň pro zraky svého okolí. Vždycky jsem už podle učitelek nebo vědecké menšiny se kterou rodina přicházela do styku, byla něco extra. Něco co se jen tak nevidí a jen tak se nerodí. V průběhu pubescence jsem začala být falešná sama pro sebe. Nalhávala jsem si plno věcí a mé o pět- šest let mladší já byste ode mě dnes nerozeznali. Taková se tam udála změna, než se to dalo zase zdravě dohromady a naučila jsem se ten falešný úsměv správně používat.


A výhody falešného úsměvu a vystupování? Zjistila jsem, že mám odmalička diplomatické vlohy. A diplomati potřebují trochu falše, protože už se dotýkají politiky. Kdyby mi nevyšlo to knihovnictví, které si tak růžově plánuji, chtěla bych zkusit cestu diplomata. Ale to je ještě víc nereálnější. I tak jsem schopna diplomacie s falší v reálném životě. Nedávno se mi stalo, že jsem týden strávila s méně vnímavými (totiž blbými) lidmi a stačilo trochu svého kouzla, inteligence, útržkovitých zajímavostí (jak jsem totiž "strašně chytrá") a tohle nedokonalé zabalit do falešného "jak jsou mi všichni strašně sympatičtí" a buď mi lízali úctou nohy anebo mi záviděli až mě nenáviděli. Asi takhle to funguje v extrémních případech.

Když chcete být falešní, vůbec nemusíte lhát. Stačí jen hazardovat s pravdou. Je to větší psychárna, ale se štěstím a se vciťováním se, to zvládnete.

Výhodou falešného úsměvu je, že když ho na vás lidé poznají, většinou se od vás distancují a pak vám dají pokoj, protože by beztak otravovali a na to někdy nejsou nervy.

Falešný úsměv vás někdy ochrání před sebou samými. Dává lidem čas si rozmyslet, než půjdou s pravdou ven. Někdy umí zachránit i holý život.

Nikdy nebudete sami. Falešného úsměvu využívá spousta lidí. Nejste ničím ojedinělí. A až vás bude někdo soudit, můžete si říct, že nejste ničím vinni, totiž- chování stáda, víte…?

Falešným úsměvem můžete i někoho zachránit, nebo zachránit vztah a když už se ten (jakýkoliv) vztah má zničit, nebude to tak drsné jako se syrovou pravdou, která stejně jako fláknutí těžkého syrového masa, může způsobit dost vážná zranění. Můžete se zachránit i před neurotickým chováním některých členů rodiny, když není kam utéct.

Myslím, že existuje dost typů lidí, kteří využívají faleš. Základní:
-někteří proto, že mají pocit, že když to nebudou dělat, společnost je nepřijme
-někteří kvůli oborům ve kterých pracují a kde je faleš nezbytná (diplomacie, politika, psychologie…)
-přirození manipulátoři, kteří se díky falešnému úsměvu mohou skvěle bavit
A někteří proto, aby vůbec mohli v té společnosti existovat. Liší se od první skupiny tím, že nemají faleš v krvi. Zní to dost blbě, ale narodili se jakoby do jiného světa a tak se museli alespoň tou falší přizpůsobit, protože svým vnitřkem to nedokážou.


A prý že jsou lidé s falešným úsměvem monstra? Zrůdy? Bestie, které tu nemají místo? Hm, a kdo z vás tedy tím monstrem není? Kdo nikdy v životě nebyl neupřímný a neusmál se tak nějak falešně?

PS: K tomuto egoistickému článku, který neobhajuje toleranci vůči jiným, jen dává syrové informace jsem si dovolila přidat pár tematických obrázků. Tedy, kteří viděli, těm tematické přijdou. Snad. Mimochodem, co říkáte na tohle anime a přetvářku v něm využitou?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Infinity Infinity | Web | 4. července 2016 v 22:41 | Reagovat

Ty jsi vážně výjimečná osobnost! Po přečtení tohoto článku mám chuť tě ihned poznat osobně. :D Fakt skvělý, v mnoha věcech se mi podobáš.

2 Mizu Mizu | 9. července 2016 v 1:06 | Reagovat

Nemám pro tebe inteligentní ani originální komentář; jen že se mi článek moc líbil a kdybych to nenapsala, tak bych se ti jen zobrazilo, že si někdo další přečetl článek a odešel bez zanechání stopy - všechno moc okecávám, prostě by ses to nedozvěděla. Takže ještě jednou: "pěkně pojatý článek a zpracování tématu," vzkazuje další z 'monster'.
PS: Obrázky jsem ocenila hned ze začátku, k článku opravdu pasují a přetvářka v JG mě někdy až děsila.

3 MH Zuzka MH Zuzka | Web | 10. července 2016 v 21:46 | Reagovat

Já si myslím, že třeba přinejmenším s kamarádkami a rodinou falešný úsměv nepotřebuju. A myslím, že se usmívám, když mám náladu. Ne, když se mi to hodí. Stejně bych svými přižloutlými zuby nikoho neoslnila. :D :´D Já se snažím být sama sebou. S kámoškama to jde naprosto dokonale, protože o sobě víme snad téměř úplně všechno, máme spoustu společných zájmů, oblíbených filmů, ...

No, třeba se sourozencem po boku se občas usmívat nejde.. :D

Jo a falešný úsměv už jsem zkusila. Při hádce mě s kámoškami na jedné straně proti dvou malým sobeckým holčičkám na druhé straně. V řadě na cukrovou vatu. Hloupá hádka, víceméně kvůli jejich matce. Ale řekla jsem si, že když se na ně budu pěkně usmívat, tak právě tohle je vytočí ještě víc. .. No, jak jsem ale tušila a jak mi později bylo sděleno kámoškami, z mého pokusu vyšel akorát tak široký škleb.. Že prý jsem vypadala, jako bych nad nima měla navrch. A chtěla je zabít.. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama