Proč nekřížit mývaly s tučňáky?

24. dubna 2018 v 13:53 | Naoki-Keiko |  TT
Stala jsem se osobou, kterou jsem nejvíc nenáviděla.


Došlo mi to s příchodem na vysokou. Ono se to asi ještě milionkrát změní, ale pokud mě nějak mí kolegové zaregistrovali, tak jsem pro ně zvláštní, hodné, chytré, rozpustilé, roztomilé a v jistých věcech hloupoučké individuum, které po kapsách svého oblečení s dětskými vzory nosí podivné, originální hlášky, rádo se vším pomůže a má "nějaký svůj vlastní svět" ve kterém se orientuje jenom ono.

Hodně se usmívám, mám spoustu neortodoxních nápadů, spousta věcí mi prochází (nejsou to žádné válečné zločiny) a získala jsem jakési ochranné pole ve kterém ke mně nemůže jen tak někdo přijít a sebrat mi moji důstojnost, jak se to dělo často v letech minulých. Můžu si také dovolit na hodinu a půl odsednout si v aule ode všech strašně daleko, sama to tam přečkat a zároveň nebýt vyloučena ze skupiny. Když chci, tak ze školy sama neodcházím, když chci, tak jsem poslouchána.
Stala ze mě TA svině?

Na střední jsem měla spolužačku, která se chovala přesně tak jako teď já. Podivné průpovídky, podivná gesta, zvyky, jistá dávka roztomilosti postaviček z kreslených japonských seriálů a všichni ji zbožňovali jako nějakého třídního mazlíčka. Byla to psychicky narušená svině, která si svou moc uvědomovala a zneužívala toho. Pamatuju si, že jsme byly ve třídě dvě, které jí na to neskočily. A taky jsme si to dost odnesly.

Teď si moc nejsem jistá, jestli jsem už taky psychicky narušená a jestli někomu ubližuju, trochu děsivé- ale snad ne.
Po čtyřech letech pomlouvání a ničení mé důstojnosti ta slečna za mnou po předání maturitního vysvědčení přišla a řekla mi "víš Naoki, já bych teď chtěla mít na všechny ze střední školy hezké vzpomínky, takže vím, že jsme se moc nebavily a jestli bychom na sebe teď nemohli na tohle všechno zapomenout a vzpomínat na sebe v dobrém". Podaly jsme si ruce a já ji poslala do... no asi víte kam (tedy tak drsně jsem to neřekla, jen to, že některé věci se neodpouští a že nemůže dostat všechno co chce). Pak následovalo facebookové drámo s tím, že mi napsala, že "právě kvůli tomu se se mnou přestala bavit"a blokla si mě. Byla jsem šťastná. Co jsem tak pochopila, tak se z mého drsného gesta "zhroutila"a já ztratila kontakt i na většinu jejich obdivovatelů, ale ani to mi moc nevadilo. Pořádné středoškolské drama jak ze školního anime až na to, že jsme se nakonec nestali všichni jednou velkou rodinou a nikde nepoletovaly lístky sakury.

Je pravda, že některé zvyky, chování, gesta dostaneme od předků v genetické výbavě, některá pochytíme, abychom zapadli do tlupy a přežili, mí prarodiče spolu žili přes šedesát let a ke konci už formulovali i věty stejně, já od velice blízkých lidí v mém životě (ať už to pak s námi dopadlo všelijak) přebrala některé hlášky, gesta, výrazy aniž bych si to uvědomovala. Ale kdy jsem krucipísek pobrala to, že se začínám stávat jí?

Je pravda, že obě vypadáme fyzicky velmi podobně, máme obě zelené oči, stejný odstín kůže. Dokonce stejně rozlamujeme sušenky Disco než je zkonzumujeme. Lidi si nás zezačátku pletli. Dost.

Jen mě nenapadlo, že okolím jednou budu vnímaná jako ona. V tom dobrém smyslu slova. Je to děsivé. Nechápu, proč mě na střední ti lidé nepřijali a tady přijímají. Možná je to tím, že ONA tam není, nebo tím, že nejsme ucelený kolektiv a neexistuje abychom byli všichni z jednoho ročníku na jednom místě (i ty povinné předměty si lidi volí v průběhu studia různě) nějakou delší dobu anebo je to tím, že taková vnitřně jsem a potřebovala jsem jenom prostor se takhle prezentovat.
Studuje stejnou vysokou školu jako já, jen jiný obor. Vídaly jsme se na chodbě každé pondělní ráno v jedné budově. Bylo to úplně random, že měla o učebnu vedle hodinu. Vždycky když přišla, minula mně aniž by se na mně podívala (a já na ni) a byla přivítána novou skupinou svých obdivovatelů, kteří ji také považuji za něco roztomilého jako tenkrát na střední škole. Od ledna už jsem ji nikde nezahlédla.

Třeba to na mně tím podáním ruky přenesla a do půlroku to začalo účinkovat. Jsem prokletá.


Kdybyste měli (čistě hypoteticky) velmi těžkou oční vadu (na hranici absolutní slepoty), mohli byste tučňáka před sebou vnímat stejně jako mývala. Nedělat mezi nimi žádný rozdíl. Ať už na školkové úrovni, že tučňák má peří a mýval srst až po úroveň binominální nomenklatury se vším všudy (viz Carl Linné).

Možná že my všichni tak nějak máme nějakou oční vadu a snažíme se do jedné klece strkat tučňáky a mývaly abychom z toho měli nějaké výsledky. Jenže ti dva, ačkoliv se nám zdají stejní (protože jsme slepí) se v té kleci tak akorát pobijou (respektive mýval zakousne tučňáka).

To však, ale nevylučuje, že v nějakém jiném vesmíru se tučňák nemůže stát mývalem a mýval tučňákem.
Zvláštní je, že tam, kde není podobnost žádná, ji vnímáme a naopak, odmítáme některé úhly pohledu ve věcech, které nám přijdou natolik rozdílné. I když, který "pán tvorstva" by si chtěl přiznat, že má z velké části stejné DNA jako banán? A nikdo ze společenského hlediska neřeší, že něco, co se od nás liší jenom několika procenty kódu, nemá žádná práva a je konzumováno ve velkém? Ale sežerete člověka a už jste ve všech novinách a div si vás nepředvolá OSN…

Co z toho vyplývá? Nedávejte tučňáky a mývaly do jedné klece. Berte v úvahu, že každý tučňák se může stát mývalem i když nechce. A každý mýval se stane možná jednou tučňákem. Také si přečtěte něco o Carlu Linném, vcelku neznámé jméno, ale díky němu náš přírodopis základní , střední i vysoké školy vypadá tak jak vypadá. A nakonec, zastavte banánovou genocidu.

I banán má svá práva- i když jen z několika desítek procent.

O těch banánech jsem to slyšela na jedné z přednášek o evoluční ontologii (neptejte se…) a četla i v jednom odbor. článku, kdesi na licenc. databázích, takže to není, že bych šourala internetem a narazila na tu největší blbost, kterou bych mohla vyhrabat.
S těmi mývaly a tučňáky je to blbost, kterou jsem v hlavě vyhrabala.
A doufám, že tu banánovou genocidu nikdo nevzal vážně…


(Photo by Victor Kwashie on Unsplash)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 pavel pavel | Web | 24. dubna 2018 v 18:22 | Reagovat

Nedávno jsem se šel tady podívat na tučňáky a musím říct, že jsou roztomilí... :-)

2 klavesnicetuka klavesnicetuka | E-mail | Web | 24. dubna 2018 v 22:29 | Reagovat

kdybych měla DNA jako banán - tím by se vysvětlilo mnoho věcí :-D

3 Lukas Lukas | Web | 6. května 2018 v 12:58 | Reagovat

[2]: tak teď jsem se opravdu zasmál... nicméně teď vážně.

Když už jsme u toho zasahování lidí do genetické výbavy (ať už čehokoliv), je to dle mého názoru špatně. Existují zkrátka jisté záležitosti, na které by žádný člověk sahat neměl.

4 naoki-keiko naoki-keiko | Web | 6. května 2018 v 15:22 | Reagovat

[3]: Tohle zasahování do genetiky není. Ono to tak je od přírody :)
Ale máš pravdu, do tohohle by se vážně sahat nemělo.

5 the-hunter the-hunter | Web | 15. května 2018 v 14:28 | Reagovat

I banány mají právo žít!

Zajímavé, jak se lidi po opuštění toho malého středoškolského rybníčku mění. Taky mám pár známých, se kterými jsem si v některých věcech až podezřele podobná (od vzhledu přes gesta a vyjadřování až po stejný vkus v opačném pohlaví), ne vždycky souhlasím s tím, jaké jsou, a ptám se sama sebe, jestli jsem stejná jako ony a jenom o tom nevím. Ale myslím (nebo aspoň pevně doufám!), že každý člověk je originál a má kontrolu nad tím, jak se bude chovat ke svému okolí. To jest pokud víš, co tě na dotyčné štvalo, máš na výběr, jestli se budeš nebo nebudeš chovat stejně. Tvoje zodpovědnost a tvoje svoboda volby.

... Ale stejně nechápu, jak můžeme mít DNA shodnou s banánem. Proč zrovna s banánem? Proč ne třeba pomeranč? Nebo hruška...?

6 Denisa Denisa | E-mail | Web | 9. července 2018 v 21:43 | Reagovat

Taky jsem se kolikrát lekla, že jsem jako holka, kterou jsem jednou na táboře neměla ráda. Zjistila jsem že mám podobný výraz tváře, postavu a vůbec všechno. To by nevadilo, tak je to prostě náhoda. Horší bylo zjištění že jsem se po příjezdu z tábora začala úplně stejně oblékat, česat a já nevím ještě co. Je pravda že tak jak já jsem jí vnímala, pravděpodobně okolí vnímá i mě, zrovna na táboře jsem se tak nechovala, ale v jiných skupinách už trochu jo. Není to o tom že bychom byly obě roztomilé, ale nebudu tady rozebírat svoje osobnostní charakteristiky. Myslím že tam jde o to, že jsem se tím oblečením třeba chtěla nevědomky nějak vyrovnat s tím že jsem jinak jako ona, nebo nevím. Ale taky mě to dost vyděsilo. Ona je i taková psychologická teorie (nebo hypotéza, na VŠ se na to prý lidi dost dívají, že je v tom rozdíl, ale já tomu nerozumím :D), že nám nejvíc vadí ti, co jsou nám nejvíc podobní. Ale jestli to byla mrcha, tak si myslím že taková nejsi, protože kdybys byla, nikdy bys nad tím takhle nepřemýšlela, aspoň myslím. Jinak to s tím tučňákem a mývalem, je to sakra dobré přirovnání, díky tomu jsem na článek klikla.

7 Weiler Weiler | Web | 10. srpna 2018 v 23:46 | Reagovat

Dlužíš snad svým novým spolužákům něco? :)
Možná je to míň o tom, jak kdo na tučňáky a mývaly mžourá, a víc o tom, co vlastně od mývala nebo tučňáka čeká. A jestli někdo předpokládá, že mýval se mu bude hrabat v odpadcích, má ho to překvapit, když jednou v koši načapá tučňáka...? :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama