"Od nejranějších let jsem viděl propast mezi myšlenkou a jejím vyjádřením. Bohužel jsem nikdy nebyl schopen uspokojit svou duši: nikdy jsem nedokázal přenést na papír své představy."
Beethoven

REKLAMY, PŘIPOMÍNKY, ODPOVĚDI, VZKAZY - ZDE


PROJEKTY



Bloguji už nehorázně dlouho a za tu dobu jsem napsala plno příspěvků. Vybrala jsem zlomek těch, které považuji za lepší a které mě vystihují. Seznamte se se mnou skrze psaný text:

X X X X X X X X X X X X X X X X X X X X X

***

Femina

Co dělají české ženy

11. května 2017 v 12:30 | Naoki-Keiko
V rámci svaťáku* který se mi díky velikosti školy** prodloužil na čtrnáct dní, si nacházím čas nejen na soustavné učení do čtyř předmětů, ale i na kraťounké ozdravné procházky, jedny přijímačky na VŠ, trochu uklízení a jezení u televize.

*(tj. volný týden po maturitních písemných zkouškách před ústními- aspoň tak jsem to pochopila),
**(tj. hodně tříd čtvrtého ročníku)

Můžete odsoudit můj životní styl, ale jedinou společnost mi k snídani, svačině a obědu, dělají pes a kočka a s nimi si ke stolu sedat nehodlám.

Dopolední televizní program (když už se rozhodnu najíst) je pro mě jako zjevení. A když to tak zvážím, jsem ráda (nebo spíš jsem zvyklá), že dopoledne většinou zabiju jinak. Ráda bych si místo přestávek mezi učením četla nebo blogovala, ale vzhledem k situaci na to nemám náladu.


Až bude po maturitě- a ať už to dopadne jakkoliv (můj brácha se na to dívá optimisticky a říká "je jedno, jestli to uděláš nebo neuděláš, ty prodloužený prázdniny budeš mít stejně"- a má vlastně pravdu), budu mít hromadu času. Už teď si zařizuji autoškolu, chtěla bych ještě aspoň jeden kraťoulinký poznávací zájezd, spousty pěších výletů, srazy s kamarádkami, možná nějaký otaku sraz (fanoušci japonských kreslených seriálů apod.), spousty knih, procházek, nějaká ta administrativa (jako zdrav. pojištění- zahlášení, že dál studuji/nestuduji, zápis na VŠ-pokud se dostanu apod.) a spousty dalších aktivit, které bych si prostě chtěla zažít.

Při učení a plánování mě najednou napadla myšlenka, co kdyby to bylo navždy. Co bych dělala, kdyby se mi tenhle stav prodloužil na desítky let (čistě hypoteticky). Že bych jako mávnutím kouzelného proutku nepracovala a byla ženou v domácnosti (hypoteticky na entou)?

Vařit, péct a uklízet není v módě pět desítek let

17. února 2017 v 10:28 | Naoki-Keiko
Moje maminka je velmi aktivní telefonistka. Zapříčiňuje to její široký okruh známých jemnějšího pohlaví se stejnými telekomunikačními schopnostmi jako má ona sama. Méně půvabněji by se to dalo vyjádřit, že "tetky drbou" a používají k tomu mobily. Máti je pracující žena s jednou nohou v domácnosti jako většina jejich kamarádek a známých. Tedy, tak jsem si to alespoň myslela do doby, než si postěžovala, že jedna z jejích tzv. "kamarádek" ohrnuje nos nad tím, že moje mamka peče a vaří, protože na rozdíl od mamky na to jiné ženy nemají čas…


Ono opovrhování prací v domácí kuchyni je nešvar zapříčiněný našimi pány soudruhy, kteří se před padesáti lety vyjádřili, že žena v socialistické společnosti je pracující žena a u plotny nemá co dělat. Ačkoliv dnes soudruhům nemůžeme přijít na jméno, tohle tvrzení o ženách a plotně přetrvalo a těší se v dnešní společnosti ve velké oblibě.

Zasloužíme si je?

26. září 2016 v 18:39 | Naoki-Keiko
Chci tento článek věnovat těm, kteří nejsou spokojeni s ničím okolo a na sebe se ani sebemenší kritikou v oku nepodívají.


Když vstoupí žena na doménu jménem "Hledám partnera", její tagy jsou:

Stát mu po boku

17. srpna 2016 v 9:58 | Naoki-Keiko
Plno feministek nemá v oblibě obrat "stála mu po boku", "stála při něm". Píšu samozřejmě o vztahu muže a ženy (netýká se to jenom manželství). Když se toto řekne, přinejmenším ženy nabudou pocitu, že ta žena "stála bokem", že je ven z obliga, mimo mísu, má podřadnější postavení a nikoho často nenapadne, že stát někomu po boku, znamená stát vedle něho. Ne za ním ani před ním. Rovnoprávně vedle něho- alespoň ve vyspělém světě.

Měly byste chcípnout, labutě

17. ledna 2016 v 13:08 | Naoki-Keiko
Je to prvek snad každého romantického, ale vůbec, každého filmu. Hlavní hrdinka, ošklivka, se musí potýkat s krásnými bestiemi, které protože jsou krásné, jsou prostě zlé. Správně, nenapsala jsem "přestože" , ale schválně "protože". Je totiž nepsaným pravidlem všech moderních filmů a seriálů, aby krásný holky byly svině. Taková ta idea, kdy mohla být postava krásná a zároveň pokorná, slušná, hodná jsou ty tam. Vždyť by to bylo "příliš plošné". A protože lidé si mají tendenci přejímat některé "faktory" právě z médií a aplikovat je v realitě, tak je to potom složitý.

Romantika je přeci fuj

28. května 2015 v 13:07
Romantice jsem nikdy neholdovala, už od nejranějších let, když jsem se s někým dívala na pohádku, kde v závěru měl princ políbit princeznu a vzít si ji, jsem se rděla hanbou před svým spoludivákem, protože jsem měla stále na jazyku "co si o mně ten dotyčný jenom pomyslí, když mě vidí dívat se na TOHLE". Stejné to bylo i s knihami, když jsem ještě neuměla číst, byly moje "top pohádky" na večer O Koblížkovi, O Budulínkovi, O Červené Karkulce, Brémští muzikanti anebo O Smolíčkovi. Asi jste si ráčili všimnout, že ve všech zmíněných pohádkách se nejen vyskytuje fauna, tehdy má oblíbená se vším všudy, ale především malé děti, které v dnešní době nemohou být kandidáti na jakýkoliv romantický vztah anebo dokonce svatbu. Nenáviděla jsem princezny a prince, k těmto pohádkovým aristokratům mi zůstala jakási averze dodnes. Nesnášela jsem víly, bludičky, děvečky, slečinky a veškeré panenstvo o které by se potencionálně zajímal nějaký jinoch, který se zákonitě v takové pohádce nebo příběhu vyskytl.

V tomhle článku nechci řešit prapočátky mého odporu vůči romantické lásce, chci řešit tuhle romantickou lásku v literatuře a filmech/seriálech atd. a možná… možná se jí i zastat.

Mrchy mezi dezinfekcí

16. listopadu 2014 v 18:55
Chodila jsem si nimi na základku. Patřily k tomu nejhoršímu odpadu na který jste mohli ve školních chodbách narazit. Blbé jak tága, cigára v hubě, mluva dlaždiče. Vapadaly jako děvky, chovaly se jako děvky a asi jimi i byly. Budoucí zdravotní sestřičky.

Býti anorektičkou

10. října 2014 v 10:11
Toto téma je pro mně velmi zásadní. Mnozí z vás ví nebo aspoň tuší jak se o tyto ženy (a abych nebyla nefér, tak i muže) s poruchou přijímání potravy (tedy i bulimií) zajímám. Chodím na ANA blogy zkoumat tu atmosféru, čtu články o této poruše a občas se mi do ruky (ne jenom před oči) dostane oficiálnější zpráva, ale o tom až jindy. Včera se mi stala věc, která byla vždy rizikem vznášející se nad tímto zkoumáním. Měla jsem ten "pocit".

Nemám ráda malé děti!

3. října 2014 v 22:20
Vždycky když jdu kolem kočárku, přepadne mě takový zvláštní zhnusený pocit. Maminka (nebo babička? ono se to dneska nějak špatně rozeznává) si to vykračuje s touto pojizdnou věcí. Občas z toho něco řve a já k nelibosti své matky mám pocit, že se pobliju na místě.

Taktika moderních žen k úspěchu? Nechme se vydržovat, dámy!

30. května 2014 v 14:54
Jen doufám, že z nadpisu pochopíte, že se jedná o jakési nadnesení, sarkasmus. Nevím jestli jste si toho všimli, ale já od dob první republiky a ještě dřív nevidím žádné změny.
 
 

Reklama