"Od nejranějších let jsem viděl propast mezi myšlenkou a jejím vyjádřením. Bohužel jsem nikdy nebyl schopen uspokojit svou duši: nikdy jsem nedokázal přenést na papír své představy."
Beethoven

REKLAMY, PŘIPOMÍNKY, ODPOVĚDI, VZKAZY - ZDE


PROJEKTY



Bloguji už nehorázně dlouho a za tu dobu jsem napsala plno příspěvků. Vybrala jsem zlomek těch, které považuji za lepší a které mě vystihují. Seznamte se se mnou skrze psaný text:

X X X X X X X X X X X X X X X X X X X X X

***

Postřehy studenta

Maturita

31. května 2017 v 18:41 | Naoki-Keiko
Odmaturovala jsem minulé pondělí. A ani jsem z toho neměla radost.


Ne, že by moje výsledky v konečných zkouškách byly žalostné. Byly spíš více než skvělé. Ani se mi nestala žádná katastrofa. Nikdo na mě nekřičel a nikdo na mě nebyl zlý. Vlastně jsem před maturitou ani nebrečela.

Pro ty, kteří nevědí, maturitní zkouška se skládá ze tří dílčích částí pro každý předmět.
Př. Český jazyk se skládá z didaktického testu, slohové práce a ústní zkoušky. Stejně tak cizí jazyk.
Pak následuje školní část. Pro odborné školy jsou to například odborné předměty apod. Stejně jako státní, je též povinná.
Pak jsou nepovinné, zvolené dle vlastního uvážení. Pokud je neuděláte, projdete stejně. Pro někoho je to příprava na oborové testy na VŠ, pro jiného více učení zbytečně.

Patří na blog politika?

12. října 2016 v 19:29 | Naoki-Keiko
-už dopředu podotýkám, že každý si má právo psát na blog co chce a komentovat si co chce, do tohoto principu se vážně navážet nechci

-ale jestli smím citovat jeden článek z časopisu Reflex "Nic jako "internetová diskuze" totiž v podstatě neexistuje".

Žiju v Kocourkově.- To někdy my všichni ale zrovna se mi to hodí na nadpis

5. října 2016 v 13:52 | Naoki-Keiko
Nedávno jsem neudržela jazyk za zuby a díky chování své třídy k jedné z vyučujících jsem prohlásila (asi dost nahlas), že jsem ráda, že mám vychování jaké mám a jsem na to pyšná.

Byl z toho značný rozruch jak jsem povýšenecká a myslím si o sobě kdesi cosi. Ale tak co, přijde mi ironické, že mi jedna milá vyučující řekla: "Naoki, ty se nemusíš tak stydět a bát. Jsi šikovná, chytrá, hezká holka u které je škoda, že nemá sebevědomí. Co se stane, když Naoki vystrčí růžky? Je to povýšenecká flundra, která si o sobě myslí něco víc.

Bouře se přehnala, ale v úterý po dvou týdnech mi jeden spolužák vytkl, že se ho má poznámka ohledně mých "lepších rodičů" (takhle jsem to ani neformulovala) dotkla, protože jeho rodiče prý mají sotva základku. Ehm, kdybych už měla tendenci dělit lidi na horší a lepší, nebude to na základě dosaženého vzdělání, ale podle chování, zachování se v krizových a stěžejních situací apod., ale dělit lidi na lepší a horší přímo nejde. Navíc moji rodiče jsou obyčejní lidé, žádná lúza nebo elita národa.

Ještě mi byla udělena dlouhá přednáška o tom, že mohu být pyšná jenom na to, co jsem sama dokázala a ne být pyšná na někoho. A že když jsem tento "přešlap" udělala jenom jednou, tak mi to tedy "odpouští". Jako wtf? Je snad bůh nebo co? Nejbolestivější na tom je, že jsem byla odmalinka skromná a zakřiknutá, dennodenně jsem měla na talíři, že bych se měla snažit abych se vyrovnala těm "úspěšnějším" kteří uměli jenom mluvit a neudělali nic anebo jsem byla popoháněna k tomu abych byla sebevědomá. A tak jsem poslední dva roky sebevědomá být začala, protože když se neozvete, bude to v mnoha případech jen ke škodě.

Kluk ze zídky

2. září 2016 v 21:44 | Naoki-Keiko
Po shlédnutí filmu Jana Hřebejka Učitelka a jeho následném okomentování jsme se s kamarádkou nějakým zázrakem (tj. jako obvykle) dostaly k probírání holocaustu, o tom, že Merle ve své knize "Smrt je mým řemeslem" využil spíše postup popisný než vyprávěcí k popsání zvýšení produktivity v Osvětimi začátkem čtyřicátých let. Myslím, že pod postupem popisným si každý vybaví "Jak postavit ptačí budku", ale už ne "Jak zvýšit výkonost svého tábora". A protože k letošní (mé) maturitě jsou slohové postupy nepostradatelným prvkem ústní zkoušky z češtiny, bude to s myšlenkami na tyhle "návody" krapet zábavné morbidní.
S těmito asociacemi jsme na závěr naznaly, že ty černý uniformy Huga Bosse jsou vlastně strašně sexy. A pak nadešel čas vrátit se domů.

Teď přemýšlím, jestli jsem svými úvahami o slohových postupech a poděděným citem pro módu svého chlebodárce (matky, která se v módní brandži kdysi pohybovala) nazavinila genocidu. Sice k ní došlo šedesát let před mým narozením, ale to by pro pseudo ochránce lidských práv nebyl žádný problém. Nedělajíc rozdíl mezi ostrovtipem a fanatismem by mě upálili zaživa. To přeci fanatické vůbec není.

Ale já tu nechci mluvit o tom, jak si někdo udělal jméno na druhém světovém konfliktu (otázka za tři bludišťáky- pro koho asi dělalo Adidas svoji první velkou zakázku?) ani o maturitě z češtiny prostřednictvím slohových postupů. Nastal čas se vrátit domů a pro mě to znamenalo čekat tři čtvrtě hodiny na zastávce autobusu (můžu si za to sama, diskuze o Merlem byla příliš dlouhá a já nestihla spoj).

Stala jsem se svědkěm mi (nedobrovolně) moc dobře známé scény.

Šikanování.

"Zpátky do školy" aneb Naoki není holčička

30. srpna 2016 v 13:35 | Naoki-Keiko
Všímám si toho na blozích často, hlavně těch dívčích. Jsou to takové ty chlubící články před začátkem školního roku, po Vánocích, po narozeninách, po dovolené a u některých i po obyčejném nákupu. Je to takové to "podívej co jsem si koupila, heč". Není na tom nic špatného. Dělaly to určitě i naše maminky a babičky, jenom s jiným zbožím a jiným způsobem sdělení (telefon, dopis, ústně…), tak proč bychom to nemohly dělat i my?

Jen když někdy procházím některé články (teď začne škola, nové vybavení) se mi zdá, že kupovat si některé věci je zbytečnost. Například nové notesy a sešity. Jsem trochu ekolog a myslím, že některé věci by se neměly vyhazovat dřív než splní svůj účel (např. sešit- když mi na konci roku nedojde, pokračovat v něm ten příští anebo zbývající bílé stránky využít na něco jiného) a teprve pak koupit nový.

~tak a odteď to berte s nadsázkou, text, ilustrační doprovod, prostě všechno~

I navzdory nadpisu jsem holčička, která má ráda roztomilé věci- králíčky, další ťuťuňuňu zběř v zálivu pastelových barev a ani já někdy neodolám a něco si koupím. Jsem osobně vysazená na sešity, deníčky, polštářky, tužky, baťůžky a tak dále. A tak se musím hlídat.

Ale tento článek nemá být moralizující o ekologii a plýtvání. Je přede mnou snad poslední rok na střední škole a tak si udělám první i poslední středoškolský chlubící článek.

Ale než k tomu přistoupím, je důležitá jedna věc, proč tak mohu postupovat-

Bod jedna:
Na rozdíl od základky na mě nikdo neklade většinou důraz jak má přesně mé vybavení vypadat. Občas jen nějaké upřesnění, ale už nemusím mít přesná čísla sešitů jako to bylo na základní škole

Bod dva:
Jsem znamením rak. To jsou šetřílci a někdy i dost praktičtí lidé. Jsem též racionalistka pro kterou je důležitější praktičnost a funkčnost než-li vzhled (ale neznamená, že se spokojím kde s čím).

Začnu tím jak jsem to nafotila. První fotka…

Děcka, nezapomeňte si umýt packy

20. února 2016 v 10:32 | Naoki-Keiko
Je mi z toho zle, dokonce tak zle, že jsem ochotna na takové lidi, kteří si po záchodě neumyjí ruce do konce života nepromluvit a ani se jich nějak dotknout. Jo, divíte se? Jaktože se mezi námi najdou tací, kteří neovládají tento základní návyk, kterému se učí každé malé dítě a ve školce se kvůli tomu honí na pranýř? No, neovládá. Fuj.

Zesil to, jsou reklamy

5. června 2015 v 16:38
Malé děti dneska nejsou cepovány aby se naučily pracovat s dálkovými ovladači, kolečky na přehrávačích či knoflíky na ztlumení zvuku. A tak se jejich ouška už od ranného věku kazí, kazí a kazí a nejenže naše a mladší generace jednou bude z té vší elektroniky pěkně dementní , ona bude k tomu ještě hluchá.

"Němina"

6. ledna 2015 v 22:01
Je smutné, když je učitel cizího jazyka napřed o jednu kapitolu před svými studenty.

Co mi vadí na mém vrstevnickém okolí

14. prosince 2014 v 13:32
Začít tento článek je mi trochu oříškem, neboť definovat dnešní puberťáky se stalo obrovským klišé. Dobrá, nebudu psát o temných a trestuhodných zákoutí dospívání, budu psát o mladých lidech a zodpovědnosti.

Kde my na to chodíme...

25. srpna 2014 v 13:45
Na svou první preventivní přednášku si pamatuji dodnes. Byla jsme sladká a neposkvrněná třída malých druháčků, kteří o světě nevěděli zatím nic. Přišla k nám jednou do hodiny taková krásná paní a i přes přestávku, jak se preventivní sezení protáhlo, jsme si povídali o chrupu. Dostali jsme takové ty barevné pracovní listy ve kterých byla jednoduše a přitažlivě nakreslena schémata zubu, dásně a dalších těch serepetiček, které se vám při otevření papuly nezdají tak zajímavé, ba tmavé, nevýrazné možná i odpudivé. Sedmiletí a osmiletí školáčci dělali různá cvičení, zodpovídali na otázky, vyplňovali pracovní listy a nakonec každý dostal nálepku s "Panem stoličkou" (stále ji mám nalepenou na vnitřní straně skříně, odchlípá se poslední tři roky). Ta hezká dáma odešla a my byli nadšení z vyrušení výuky. Jenže to jsme netušili, co nás do dalších let ještě čeká.

 
 

Reklama