TT

Proč nekřížit mývaly s tučňáky?

24. dubna 2018 v 13:53 | Naoki-Keiko
Stala jsem se osobou, kterou jsem nejvíc nenáviděla.

Měl jsem hračku tygra, plyšového tygra

9. února 2018 v 13:16 | Naoki-Keiko
… umřel mi.

Od plyšových tygrů k opravdovým tygrům a pak dále a ještě dále až nepochopitelným a nelogickým zásadám, které ovlivňují naše vnímání volného času. Ale nejdříve k těm plyšovým tygrům-

Písničku Sandokan od BAREL ROCK znám odmala, jenom jsem si jako malá pozměňovala sama texty, když jsem si to broukala, takže ty chybné verze v hlavě zůstaly víc upevněné než původní text. Ale přestože mně plyšový tygr nechcípnul, ale umřel, neznamená to, že bych se s ním nějak mazlila. Proto také nebyl rychle rozpárán, nýbrž můj plyšový tygr zemřel na pomalé podřezání... I když ono je to vlastně jedno, ten text je celkově dost nesmyslný.
To jen pro vysvětlení toho vlastně nepřesného názvu. Vlastně se jedná o jakousi parodii na jeden seriál ze sedmdesátých let minulého století.


Svoje nezasloužené a setsakramentsky dlouhé jarní prázdniny, trávím všelijak, například jsem shodou okolností byla pozvána dvakrát na výlet do zoologických zahrad. Ačkoliv nejsem nadšenec pro zvířátka v klecích a zástupu rodičů s dětmi, které rády strkají ručičky tam, kam nemají (ne, že bych byla jiná… na můj pokus dostat se do výběhu ledních medvědů vzpomíná moje matka víc jak šestnáct let a velmi ráda to při každé příležitosti vytahuje), zimní procházka zoologickou zahradou mě mile překvapila.

Ještě se nebojím psát rukou

5. prosince 2017 v 10:22 | Naoki-Keiko
Už od základky jsem nebyla na informatiku špatná. Na střední jsem byla dobrá a na vysoké jsem ještě lepší (alespoň prozatím). A více méně PC jsou součástí humanitního oboru, který studuji a který se humanitním až tak nazývat nedá.
Vždycky jsem ale byla zastáncem toho, že nám technologie blbnou mozek, způsobují nesoustředěnost, no a ta sledovačka, která tam probíhá, o tom žádná. A jsem docela fanouškem neurologa Manfreda Spitzera, který ve svých knihách dokládá tyhle negativy i vědeckými výzkumy a výsledky z nich.

V jeho poslední knize, která se mi dostala do rukou (česky) Kybernemoc je taková milá kapitolka o tom, jestli je Wi-fi vhodné zavádět úplně všude do vzdělávacích institucích a to dokonce i na VŠ (o tom, jak moc je využíváno připojení na ZŠ a SŠ a jaké to má důsledky na děti, které mobil používají vždy a všude se vyjadřovat nebudu).

Myslím, že většina vysokoškoláku to zná. Vleze do učebny a hodí si na stůl notebook, tablet, mobil a samozřejmě jej pustí. A začne se věnovat multitaskingu. Jaksi se zjistilo, že to tříští pozornost a zhoršuje známky. Ale to bychom se možná pohádali. A myslím, že o negativech multitaskingu se můžete dočíst jinde.

Tak fakt je, že vysokoškolák se bez PC neobejde. Odjinud si nevyřídíte poštu, nedozvíte se nic, nezapíšete se ani ke studiu. Nic. Ale má to krom nevýhod i nějaké výhody- jen spoustu lidí, kteří neumí s PC na ně ještě nepřišli anebo je nevidí tam, kde jsou.

Vychována k partnerství

21. ledna 2017 v 9:35 | Naoki-Keiko
Blog je jedno z úložišť a útočišť, kde si člověk může postěžovat a pobrečet si. Já jsem včera kvůli tématu o kterém budu psát níže, brečela hodně a to už něco znamená. Navíc se mi k tomu, i když to nerada přiznávám, hodí momentální téma týdne.

V dnešní době existuje spousta náctiletých a dvacetiletých dívek, které ještě neměly kluka-a tím nemyslím jenom sex, ale vůbec- neměli partnera, nedržely se s nikým za ruku, nedávali si pusu, nemazlily se…. Já mezi ně nepatřím. Mám za sebou už pár kluků- respektive měla, ty vztahy se nevydařily, ale nedělala jsem si z toho velkou hlavu. Jsem mladá, život jde dál, ne? Takových kluků ještě bude…

Ovšem má matka se mnou tento názor nesdílí. Z nějakého důvodu jí děsí představa, že momentálně nemám kluka, jak bez toho můžu žít a jaký je tedy můj smysl života, než být něčí partnerkou.

Duhový radar

17. října 2016 v 17:01 | Naoki-Keiko
Prý mám na to čuch, ne, mám rovnou radar zabudovaný v nějaké malinkaté části mozku. Po knize které sáhnu bude z osmdesáti procent něco teplého…


Ano, teplého, teploušského, homosexuálního, gayovského.
Na to se můj vnitřní radar zaměřuje.
Já jej neovládám, nikdy dopředu netuším, co v té knize doopravdy je.


Protože ty teplé prvky nikdy nemůžu zjistit dřív než se do té knihy začtu:
žádná anotace vám to nikdy neprozradí, protože ti, kteří píší anotace knihy asi nečtou.
žádný učitel vám neřekne, že nějaký obrozenecký spisovatel vytvořil hlavního hrdinu, který měl zálusk klátit svého nejlepšího přítele.

Není to jen moje fantazie, možná je to jen moje všímavost, intelekt, ale tendence něco si domýšlet je nulová. Neshipuji, ono se to v těch knihách shipuje samo.

Falešný úsměv aneb střežím si své soukromí.

4. července 2016 v 18:10 | Naoki-Keiko
Jsem typ komunikativního introverta, který má ale jistou averzi ke svěřování se odkrývání svému okolí svůj vlastní život. Takhle se to se mnou táhne odjakživa. Vše mělo svůj level utajení. Ve školce jsem nevykládala svým kamarádkám, jak mám bohatou fantazii a jak si vyhraju s jistým souborem hraček hodiny, dny, týdny, měsíce a pak to celý smetu do bedny a od znova. Dalším levelem utajení byly kresby. Zprvu (třetí-čtvrtý rok života), to bylo dobrý, všem jsem to ukazovala, všem jsem kreslila obrázky na zakázku. Později jsem si uvědomila, že tomu něco chybí. Jako by se ve mně probudil ten perfekcionista a do patnácti let nikdo nesměl vidět jedinou moji kresbu(a pak jsem přestala kreslit). Protože to bylo nedokonalé, špatné a hlavně- osobní. Kreslila jsem komiksy o tisících scénách, měsíce práce. Psala příběhy s encyklopediemi historie, aby to dávalo hlavu a patu, měsíce práce. Ale bylo to moje a nikdo do toho nesměl. Jenže to stále není faleš o které píšu, to je jen skromnost a stydlivost. Nepřístupnost.


Tématem týdne je "Falešný úsměv". Je pondělí a tak se zatím vyrojilo jenom pár článků. Nejsou úplně zcestné, ale objevuje se tu hlavní proud náctiletých děvčátek, jak jsou utlačované, jak musí nosit masku a jak se strašlivě trápí. A brzy se tu objeví rebelující články o konzumní společnosti a přetvářce a o tom, jak máme postavit barikády svobodného projevu a emocí a nedat se strhnout mainstreamem, který ubíjí kreativitu.

Umírání není in

13. června 2016 v 22:14 | Naoki-Keiko
Nevěděla jsem jak téma pojmout, dokud jsem byla v blízkosti procesu zvaném umírání. Když tento cyklus dosáhl jediného logického konce, naznala jsem, že se to najednou, jak mávnutím proutku, dá zformulovat lépe.

Smrt se dnes nepovažuje za téma hodné k jednání. Dokazuje to už přístup v nemocnicích, kdy dozírající lékaři nad smrtelně nemocnými v posledním stádiu, dělají pomocí povzbuzujících dávek, vše proto aby pacient (nedej bože!) neumřel zrovna při jejich šichtě. A tak předají takovou živolu dalšímu kolegovi s nachystanou stříkačkou plnou stimulantů. Co by na to řekli lidi, kdyby náhodou ten dědek/babka umřel/a. Docela si přeju aby tyto lékaře ve snech pronásledoval Hippokrates i se svou přísahou. On to není jen pár žvástů, mají nějaký smysl… Mimochodem, až vám bude někdo doma umírat, raději jej vyhoďte na ulici než abyste jej dali do nemocnice. Za tu ulici vás prokleje míň než za nemocniční zařízení.

Dalším faktorem, krom strádajících hospiců (to je taková konečná zastávka v ošetřujících zařízeních) je i pomalé zavádění úřadu koronera v naších krajích. Koroner je státní úředník jehož hlavní starostí je objíždět mrtvé pacienty a starat se o jejich záležitosti (identifikace, ohledání, potvrzení o úmrtí a další věci se kterými si mnohdy nevíme z pohledu práva, ale i etiky rady). Mají ho běžně zavedeného v anglosaských zemích, ale na nás je to asi moc drahé. Z toho důvodu byla zkosena i legislativa, kde vyhlášku o postupu při úmrtí a pohřebnictví, nahradila jiná "o zdravotních službách", abychom se vyhnuli tomu ošemetnému "úmrtí a pohřebnictví" nazveme to raději "zdravotní služby", které jsou pro potřebné zdraví. Potřebují mrtví zdraví?

Jsem myška v Myším ráji

13. listopadu 2015 v 17:42 | Naoki-Keiko
Definovat "Myší ráj" se dá jistě mnoha způsoby- pro dobro vašeho sebevzdělání si můžete přečíst tento článek, který celoživotní dílo doktora Johna B. Callhouna pojednává více dopodrobna. Kdyby byl někdo opravdu líný louskat slovenský jazyk na nepříliš dlouhém "slaidu", můžu se o tom zmínit ve zkracené verzi, ale raději si to přečtěte. A víte co? Já se tu pro tento blog a pro vás (protože bez čtenářů není blog blogem) budu namáhat kvůli podstatě svého článku a aby mi zbylo dostatek energie a chuti pro věci, které sem chci napsat, nebudu tu papouškovat něco, co bylo již někde (a hlavně pěkně!) řečeno (napsáno), tak si jej prosím přečtěte.

Jak jste asi po prvních větách zjistili, Callhoun to nedělal padesát let proto, aby rozmazloval myši, ale aby našel princip fungování i jiných (nejen myších) společenství, především kvůli tomu našemu. Vytvořte společenstvu dokonalé podmínky k životu, bez hrozeb se vším dostatkem a co se stane? Zajistite jeho pád.
V dalších částech textu jste se dozvěděli o průběhu, konci pokusu a důsledcích, které jsou aplikovatelné na naši společnost- především na dnešní poměry v ní. Nechybí ani děsivé příklady mezi lidmi napříč minulostí, jako Velikonoční ostrovy a do pekel řítící se dnešní Japonsko.

Hodit fantasy přes palubu?

26. září 2015 v 22:09 | Naoki-Keiko
Čtenáři, kteří z mé generace utíkají ze života mají na výběr dvě alternativy. Čtenářky si pomáhají romantickými příběhy ať už okopírovanými z kultovních námětů (většinou se jedná o pěkně blbé kopie) anebo tzv. YA, nejlépe postapokalyptickou, kdy se vnoří do světa sociálního rozkladu přitaženého za vlasy a příběhů, které se jim stát nemohou. Čtenáři a čtenářky si mohou také vybrat alternativu č. dvě, kdy se ponoří do fantasy a nevystrčí odtud hlavu do chvíle, než je někdo tvrdě popadne za límec a vytáhne zpět na hladinu té kruté reality. A oni pak pláčou a křičí na obranu své neschopnosti, že oni přece musí unikat do světa fantazie (cizí fantazie, cizí!) neboť v tom hnusném škaredém světě je přeci nic nečeká dobrého (fňuk) a že jenom nějaká jiná dimenze, jiný svět, jim může zajistit relax a pohodu, protože ono by je přece unavovalo číst něco u čeho by byly nuceni zamýšlet se nad problémy "tam venku". A s takovými lidmi bychom neměli mít slitování.

Mlžíme zapomocí knih aneb jak si okolí myslí, že jsem děsně chytrá

17. května 2015 v 18:21
"Hele, Máňo, vidíš to?"
"Co?"
"Tu malou od Honzy,"
"Jo, jo vidím, to už je tak velká? Pamatuju si, jak s ňou tady jezdila Danuška v kočárku, sákra,"
"Vidíš tu hromadu, co si půjčuje? Vona je nějaká chytrá,"
"Tak voni si vždycky hráli na lepší lidi, no…"
"Prý chodí na nějaký nóbl obor,"
"Jó? No téda,"
"Jarka říkala, že jako jediná z děcek si sem chodí půjčovat ty Rusy a před měsícem si prý půjčila Bergmana!"
"Bergman, Bergman… to byl nějaký generál v druhý světový, že?"
"Co já vím, ale musí být opravdu moc chytrá, když čte takový těžký věci,"

Jedna nejmenovaná obecní knihovna, půl rok zpátky
 
 

Reklama