Ze života

Dušičky a tak

29. října 2017 v 13:43 | Naoki-Keiko

Po hodně dlouhé době mě napadlo napsat něco víc přítomného a tématického. A co by to mělo být než nastávající dušičky? V anglosaském prostředí Halloween.

Internetem poslední dobou moc nebrouzdám, ale na veřejných prostranstvích se pohybuji a tak vím, že některé soudnější obchody, které už nepřeskočily na Vánoce, ve svých výlohách a regálech překypují halloweenskou tématikou. A čím jsem starší, tím míň na to jsem.

Tím bych ale zároveň ráda popřela, že bych byla totálně nekreativní jedinec bez špetky uměleckého ducha ve svém nitru.

Jen se to projevuje většinou návrhy, nápady či návody, které někdy příležitostně vytvářím například do školních prací. Ale abych demonstrovala svůj kreativní um z poslední doby:

Omezenost v nezávislosti

10. září 2017 v 12:35 | Naoki-Keiko
Ke přečtení článku je potřeba znát dva významy- co to je MBTI. A co to je INTJ. Jedná se o velice zjednodušené a obecné vysvětlení (prostě jak to umí jen tetička Wikipedie), ale k pochopení článku postačí úplně.

A protože typy osobností jsou velmi spekulativní vody, nemohu čekat, že se zde dočkám pochopení od každého, protože každý, kdo se s problematikou setkal, to vidí asi jinak. Můžete nesouhlasit, dávat svůj nesouhlas jakkoliv najevo, můžete kritizovat můj pohled na svět, ale každý nosíme jen svojí kůži a každá ta kůže reaguje na stejné podněty jinak.

Co by po mně zbylo

23. července 2017 v 14:37 | Naoki-Keiko
Asi si říkáte, že poslední dobou začínají mít mé články nabývat lehce morbidního, sebedestrukčního nádechu (stačí srolovat na "Zabiju se protože"). Někde dole vás ujistím, že se k žádnému konci dobrovolně nechystám.


Už dlouho si pohrávám s myšlenkou (nezačínám moc přesvědčivě, vím to), co by se dělo, kdybych odešla (nejen třeba umřela, ale jenom zmizela nebo tak). Co by si asi lidi mysleli, kdyby se přehrabovali mými věcmi? Co by našli a co by z toho vyvodili?

Nicneděláním do pekla

11. června 2017 v 9:44 | Naoki-Keiko
V nynější dekádě mého necelého dvacetiletého života (k dovršení dvacetiletého života zbývá ještě dvacet dní, jak příhodné)(platné k datu 6.6. kdy jsem začala článek psát) zvané pomaturitní se v programu dne objevují bílá místa v mém diáři. Možná, kdybych byla před maturitou pohotovější, mohla jsem si zajistit nějaký poznávací zájezd a odjet už začátkem června, zhruba týden po maturitě ze které jsem se vysekala.


Ale já tak pohotová být nedokázala, vlastně jsem krom maturity a přijímaček na VŠ nemyslela na nic jiného. No a když se všechno nakonec povedlo, zůstalo prázdno.

Můj život s INFJ

31. října 2016 v 19:15 | Naoki-Keiko
Introvertní usuzující typy s převahou myšlení, jedni z nejvzácnějších charakterů podle charakteristiky MBTI, mi byli vždycky souzeni. Na to, že těchto na všechno nadaných umělců, přirozených introvertních vůdců ať už duchovních nebo světských je na světě asi jedno procento, já na ně narážím takřka pořád. Dokonce se občas stýkám s několika INFJ zároveň. Ať už je potkám naživo nebo přes internet-potkávám je.

-jsou inteligentní
-umělecky založení, ale na rozdíl od jiných umělecky založených typů, jsou trochu víc praktičtí
-schopnost extrovertně vystupovat i když jsou to introverti
-INFJ o sobě může tvrdit, že je na světě sám samotinký, ale dost často se kolem něj motá plno lidí, které k sobě přitahuje
-duchovně založení (něčemu silně věří aniž by příslušeli k nějaké víře)
-schopni v humanitních tak i exaktních sférách vědy
-bohatý vnitřní svět
- myslí často na druhé
-zranitelní, někdy přecitlivělí, dávají svůj stav vědět jen svým nejbližším
-vizionářské myšlení
-týrat INFJ se nevyplácí, nejen že mu pokřivíte osobnost, ale on se bude pak mstít, považovat se za oběť a zvýší se mu i tak vysoká pravděpodobnost ke spáchání sebevraždy

…INTJ (analytik, stratég) je pro INFJ spřízněná duše…

Cestování je prý drahá záležitost

10. srpna 2016 v 12:48 | Naoki-Keiko
Chci poukázat na problém, který do českých kotlin roztrubují "odborníci na cestování", kteří za svůj život nevytáhli paty z domu. O tom, jak je to ve světě strašně drahý. Vstupné, jídlo, ubytování.


Kdybych o tomhle nic nevěděla, tak to nepíšu, ale protože jsem odmalička trávila na cestách do různých blízkých i dalekých koutů, neváhám se do tohoto předsudku pustit s plnou vervou. Takže, jak to s těmi cenami vlastně je?

Spánek

5. července 2016 v 13:13 | Naoki-Keiko
Ne, nemyslím tím tu zhulenou Murakamiho povídku ani nic dalšího (a zhulenějšího) s tímto názvem. Netrpím ani nedostatkem spánku. Přesně obráceně- já spím až moc.

Poslední "náct"

29. června 2016 v 17:22 | Naoki-Keiko
Šestadvacátého po půlnoci jsem na maďarsko-chorvatské hranici otevřela pas: "A ku*va, mě je devatenáct," vypadlo ze mě. Pogratulovali mi rozespalí spolucestující zabalení v dekách a polštářích. A já si uvědomila, že je to mé poslední "náct".


"Náct" je neopakovatelná dekáda. Zahrnuje konec dětství, pubescenci a adolescenci, růžky tu vytahuje i raná dospělost. "Náct" je vám jenom devětkrát za život. Počítejte:

Analyzuj mě

18. května 2016 v 19:41 | Naoki-Keiko
Před nedávnem jsem se zapletla do diskuze jaké jsou lidi svině. Bylo by na dlouhou trať vysvětlovat stanovisko každého diskutéra, ale zakladatel vlákna si nedal vymluvit, že lidské chování je předvídatelné. Mínění vycházelo z negativních životních zkušeností. V diskuzi se objevil komentář, že na lidi nelze takovým způsobem pohlížet, že je to nemožné. Proč by to ale nešlo?
Lidstvo prozkoumalo svět od prvoka po opici (a ještě dál),na samotného člověka a pochopení jeho podstaty vzniklo plno věd např. filozofie, psychologie, sociologie, medicína, které se dají dělit na další a další. Když to zobecním, neexistuje žádné odvětví, které by nesloužilo člověku (chemii máme proto abychom pochopili proč na sebe nesmíme lít kyselinu). I samotné náboženství slouží člověku, o umění nemluvě i když se zdá, že má nějaké vyšší cíle.
Tím se dostávám k bodu, že člověk není božstvo a přestože je dost složitý (fyziologie i chování) mělo lidstvo dost času samo sebe proklepnout. Svým způsobem ani na ničem jiném nikdy nedělalo. Mnohdy si to ale neuvědomuje. Proto myšlení a chování člověka je uchopitelné, když na to dojde.

A myšlenky jsou v tahu #1

22. dubna 2016 v 21:48 | Naoki-Keiko
Dneska to vezmu trochu deníčkovitým rázem a povím vám, že prváci u nás na škole jsou krapet jinačí- ne jedineční, ani originální a asi ani nezachrání svět. Spíš, vypadají jako by vykradli obrázky z tumblr a hodili je do 3D tiskárny, samé věnečky na hlavách, plyšáčci a dokonce i deky se objevují na našich školních chodbách. Kdo si za normálních okolností bere do školy deku- prý zima- ale proč si tedy lehá na kachličkovanou podlahu to netuším. Zaběhla jsem do detailů, to jsem nechtěla. Možná je v těchto slovech někdo pozná a zjistí, že chodíme na stejnou školu, hezké.
Když budu zase obecnější, mám pocit, že hrát si na originalitu přesahuje své meze. Obor který studuji se kolektivy podobá oborům uměleckým či jinak ojedinělými, s ojedinělými jedinci, ale i to musí mít své meze. Začínám nenávidět, když si lidé hrají na něco co nejsou, kamarádka říká, že je to tím, že takoví jedinci předstírají něco a oddalují své od své přirozenosti. Jsou jí vzdálenější a vzdálenější, musí se nutit do něčeho co je jim nepřirozené. A lidé si toho všimnou. Příkladem mohou být z blogového hlediska, knižní blogeři, kteří si hrají na velké čtenáře jen díky tomu, že přečetli Padesát odstínů šedi, Hunger games a milují Oscara Wildeho ačkoliv od něj četli jen Obraz Doriana Graye. Když jim nabídnete něco složitějšího, budou buď dělat že o tom slyšeli a že to četli anebo přiznají barvu a řeknou, že na to nemají, že zůstanou v té lži, kde jsou krásní, dokonalí, jedineční, ti správní a otočí se k realitě zády. Spíš než, že to nenávidím, mě štve, že mi někdo hrabe do mého písečku a hanobí jej. Vadí mi, když si široká veřejnost dělá povědomí o nějakých skupinách (čtenáři, otaku) jen díky dementním lidem. Bohužel to tak je.

Ztrácím myšlenku, nenávidím to. Zkuste si přečíst ten citát na vrcholu této stránky a myslím, že se vyjádřím líp než tisíci dalšími slovy. Máte přečteno? Stává se vám to někdy taky? Cítíte se tak? Toto ztrácení myšlenek je mým největším bojem. Uprostřed psaní svého článku jsem byla vyrušena, vše, co jsem chtěla napsat se ztratilo. Je sice tolik cest, kterými na začátek navázet, ale už to nemá cenu, nebylo by to ono.
 
 

Reklama