"Od nejranějších let jsem viděl propast mezi myšlenkou a jejím vyjádřením. Bohužel jsem nikdy nebyl schopen uspokojit svou duši: nikdy jsem nedokázal přenést na papír své představy."
Beethoven

REKLAMY, PŘIPOMÍNKY, ODPOVĚDI, VZKAZY - ZDE


PROJEKTY



Bloguji už nehorázně dlouho a za tu dobu jsem napsala plno příspěvků. Vybrala jsem zlomek těch, které považuji za lepší a které mě vystihují. Seznamte se se mnou skrze psaný text:

X X X X X X X X X X X X X X X X X X X X X

***

Ze života

Co by po mně zbylo

23. července 2017 v 14:37 | Naoki-Keiko
Asi si říkáte, že poslední dobou začínají mít mé články nabývat lehce morbidního, sebedestrukčního nádechu (stačí srolovat na "Zabiju se protože"). Někde dole vás ujistím, že se k žádnému konci dobrovolně nechystám.


Už dlouho si pohrávám s myšlenkou (nezačínám moc přesvědčivě, vím to), co by se dělo, kdybych odešla (nejen třeba umřela, ale jenom zmizela nebo tak). Co by si asi lidi mysleli, kdyby se přehrabovali mými věcmi? Co by našli a co by z toho vyvodili?

Nicneděláním do pekla

11. června 2017 v 9:44 | Naoki-Keiko
V nynější dekádě mého necelého dvacetiletého života (k dovršení dvacetiletého života zbývá ještě dvacet dní, jak příhodné)(platné k datu 6.6. kdy jsem začala článek psát) zvané pomaturitní se v programu dne objevují bílá místa v mém diáři. Možná, kdybych byla před maturitou pohotovější, mohla jsem si zajistit nějaký poznávací zájezd a odjet už začátkem června, zhruba týden po maturitě ze které jsem se vysekala.


Ale já tak pohotová být nedokázala, vlastně jsem krom maturity a přijímaček na VŠ nemyslela na nic jiného. No a když se všechno nakonec povedlo, zůstalo prázdno.

Cestování je prý drahá záležitost

10. srpna 2016 v 12:48 | Naoki-Keiko
Chci poukázat na problém, který do českých kotlin roztrubují "odborníci na cestování", kteří za svůj život nevytáhli paty z domu. O tom, jak je to ve světě strašně drahý. Vstupné, jídlo, ubytování.


Kdybych o tomhle nic nevěděla, tak to nepíšu, ale protože jsem odmalička trávila na cestách do různých blízkých i dalekých koutů, neváhám se do tohoto předsudku pustit s plnou vervou. Takže, jak to s těmi cenami vlastně je?

Spánek

5. července 2016 v 13:13 | Naoki-Keiko
Ne, nemyslím tím tu zhulenou Murakamiho povídku ani nic dalšího (a zhulenějšího) s tímto názvem. Netrpím ani nedostatkem spánku. Přesně obráceně- já spím až moc.

Poslední "náct"

29. června 2016 v 17:22 | Naoki-Keiko
Šestadvacátého po půlnoci jsem na maďarsko-chorvatské hranici otevřela pas: "A ku*va, mě je devatenáct," vypadlo ze mě. Pogratulovali mi rozespalí spolucestující zabalení v dekách a polštářích. A já si uvědomila, že je to mé poslední "náct".


"Náct" je neopakovatelná dekáda. Zahrnuje konec dětství, pubescenci a adolescenci, růžky tu vytahuje i raná dospělost. "Náct" je vám jenom devětkrát za život. Počítejte:

Analyzuj mě

18. května 2016 v 19:41 | Naoki-Keiko
Před nedávnem jsem se zapletla do diskuze jaké jsou lidi svině. Bylo by na dlouhou trať vysvětlovat stanovisko každého diskutéra, ale zakladatel vlákna si nedal vymluvit, že lidské chování je předvídatelné. Mínění vycházelo z negativních životních zkušeností. V diskuzi se objevil komentář, že na lidi nelze takovým způsobem pohlížet, že je to nemožné. Proč by to ale nešlo?
Lidstvo prozkoumalo svět od prvoka po opici (a ještě dál),na samotného člověka a pochopení jeho podstaty vzniklo plno věd např. filozofie, psychologie, sociologie, medicína, které se dají dělit na další a další. Když to zobecním, neexistuje žádné odvětví, které by nesloužilo člověku (chemii máme proto abychom pochopili proč na sebe nesmíme lít kyselinu). I samotné náboženství slouží člověku, o umění nemluvě i když se zdá, že má nějaké vyšší cíle.
Tím se dostávám k bodu, že člověk není božstvo a přestože je dost složitý (fyziologie i chování) mělo lidstvo dost času samo sebe proklepnout. Svým způsobem ani na ničem jiném nikdy nedělalo. Mnohdy si to ale neuvědomuje. Proto myšlení a chování člověka je uchopitelné, když na to dojde.

A myšlenky jsou v tahu #1

22. dubna 2016 v 21:48 | Naoki-Keiko
Dneska to vezmu trochu deníčkovitým rázem a povím vám, že prváci u nás na škole jsou krapet jinačí- ne jedineční, ani originální a asi ani nezachrání svět. Spíš, vypadají jako by vykradli obrázky z tumblr a hodili je do 3D tiskárny, samé věnečky na hlavách, plyšáčci a dokonce i deky se objevují na našich školních chodbách. Kdo si za normálních okolností bere do školy deku- prý zima- ale proč si tedy lehá na kachličkovanou podlahu to netuším. Zaběhla jsem do detailů, to jsem nechtěla. Možná je v těchto slovech někdo pozná a zjistí, že chodíme na stejnou školu, hezké.
Když budu zase obecnější, mám pocit, že hrát si na originalitu přesahuje své meze. Obor který studuji se kolektivy podobá oborům uměleckým či jinak ojedinělými, s ojedinělými jedinci, ale i to musí mít své meze. Začínám nenávidět, když si lidé hrají na něco co nejsou, kamarádka říká, že je to tím, že takoví jedinci předstírají něco a oddalují své od své přirozenosti. Jsou jí vzdálenější a vzdálenější, musí se nutit do něčeho co je jim nepřirozené. A lidé si toho všimnou. Příkladem mohou být z blogového hlediska, knižní blogeři, kteří si hrají na velké čtenáře jen díky tomu, že přečetli Padesát odstínů šedi, Hunger games a milují Oscara Wildeho ačkoliv od něj četli jen Obraz Doriana Graye. Když jim nabídnete něco složitějšího, budou buď dělat že o tom slyšeli a že to četli anebo přiznají barvu a řeknou, že na to nemají, že zůstanou v té lži, kde jsou krásní, dokonalí, jedineční, ti správní a otočí se k realitě zády. Spíš než, že to nenávidím, mě štve, že mi někdo hrabe do mého písečku a hanobí jej. Vadí mi, když si široká veřejnost dělá povědomí o nějakých skupinách (čtenáři, otaku) jen díky dementním lidem. Bohužel to tak je.

Ztrácím myšlenku, nenávidím to. Zkuste si přečíst ten citát na vrcholu této stránky a myslím, že se vyjádřím líp než tisíci dalšími slovy. Máte přečteno? Stává se vám to někdy taky? Cítíte se tak? Toto ztrácení myšlenek je mým největším bojem. Uprostřed psaní svého článku jsem byla vyrušena, vše, co jsem chtěla napsat se ztratilo. Je sice tolik cest, kterými na začátek navázet, ale už to nemá cenu, nebylo by to ono.

Jsou za dveřmi

19. prosince 2015 v 11:35 | Naoki-Keiko
Blíží se? Jsou tady? Já nevím, ale nalijme si čistého vína, co pro vás znamenají druhé největší svátky křesťanského světa? Je to opravdu oslava narození spasitele nebo jen vánoční prázdniny? Dovolená? Sama se přikláním k druhé možnosti. Ano, beru Vánoce jako prázdniny, ale kdo ne?

Hranice mezi slušností a nutností

23. října 2015 v 10:38 | Naoki-Keiko
Stojím si to takhle ve čtvrtek večer na autobusové zastávce, směr mimo-město. Se mnou tam na autobus vyčkává více než desítka lidí různého věku, pohlaví a zdraví. Postávám první v řadě, ale kvůli dopravním zádrhelům autobus zastaví uprostřed zastávky a tak se tam tedy první nedostanu. No, nevadí. Co se dá dělat, u okýnka sedět nebudu, ale protože mám vyčíhané, kdy jezdí plné linky a kdy prázdnější, zůstávám v klidu, protože vím, že se tam pro mě místo k sezení najde (uondaná po celodenním taháním s těžkou taškou bych stála těch dvacet minut jízdy nerada) nikam se divoce nehrnu, jenom se jdu rychle vrtnout do toho hloučku u dveří dopravního prostředku, svírám v ruce jízdenku abych ji mohla ukázat řidiči. Přede mnou stojí slečna, která mi zabraňuje ve vstupu do autobusu. Pouští před sebe seniorky s berlemi a těžkými nákupními taškami a další seniory kteří na zastávce čekají. Musím to respektovat a ani mi to nevadí, sice jsem ta, která před sebe pouští tak seniora jednoho- dva a ten co se dobelhává za autobusem, ten ji nechává chladnou, ale tak jako tak, senioři málokdy se svým zbržděným pohybem dostávají na zadní místa v autobuse, nevylezou po schodečkách. Začínám být ale otrávená, všichni senioři už sedí (blízko řidiče a dveří) a slečná se ještě nemá k nástupu, teď už před sebe pouští mladé a zdravé muže, kterým to vůbec nepřijde trapné aby se nechali pustit dívkou zhruba v mém věku. Teď už povážlivě zakašlu, snažím se najet na nějakou telepatickou vlnu s imaginárními slovy: "Tak na co čekáš krávo," a slušňácká cestující přede mnou můj negativní signál asi zachytí a konečně nastupuje. Samozřejmě, že zůstává v poloprázdném autobuse stát a tak trochu blokuje uličku- no nic, to ale neznamená, že po celodenním běhání sem a tam je zbytek autobusu celý žhavý na to aby si ještě teď postál a nechal sebou házet ze strany na stranu, protože autobusák žije v domnění, že jezdí raylle… Sedám si.

Holky (kluci), máte ještě památníček?

31. července 2015 v 18:35
Vždycky si připadám jak Exypéryho Malý princ jak žadoní pilota "Nakresli mi beránka" a dostane se mi překvapeného, přívětivého a lichotícího pohledu s kapkou té nejčistší melancholie. Památníky otevírají lidská srdce a nutí jejich majitele se najednou zastavit.
"Ono to ještě existuje? Jako vážně? A co by jsi chtěla? A na kterou stránku můžu? A kdy ti to mám donést? Ale nečekej žádné skvosty, já stejně neumím kreslit,"
Ta procedůra je vždycky stejná. Stejná posledních pět let. Mám památník. Je to A5ková knížka s měkce polštářkovou obálkou a klišoidním kotětem na žlutozeleném povrchu. V pravém rohu je šikmým psacích písmenem napsáno "Památník".
 
 

Reklama